Sova loví noc – recenze Jakub Grombíř. In: Kulturní noviny

Básnická edice Srdeční výdej vydává už svůj dvanáctý svazek. Je jím sbírka Vladimíra Šrámka, poněkud jiná než ty předešlé.

Brněnský lékař Vladimír Šrámek (narozen 12. prosince 1958 v Plzni) je autor plodný a všestranný, píše básně, fejetony i cestopisy. Zároveň je pořadatelem edice poezie Srdeční výdej při Masarykově univerzitě, která se už stala značkou, na niž se dá spolehnout. Šrámkovo psaní plné slovních hříček a štěpných rýmů bývalo některými kritiky káráno za přílišnou frivolnost, která se prý pro skutečného básníka nesluší; mezi autory okolo revue Weles, více či méně navazujícími na holanovskou, kolářovskou či halasovskou tradici, byl zemitý lidový bard Šrámek do jisté míry exotem. V autorově nejnovější sbírce Sova loví noc však převažují temné odstíny, verše popisují ztracenost v kulisách velkoměsta, kde „nevyvenčení psi štěkají na bezdomovce / paničky neberou ohledy“. Brno je hrdinou mnoha Šrámkových básní, zřídkakdy však kladným, například v básni věnované Jiřímu Mahenovi čteme: „vystoupal po schodech do podkroví / šibenice už čekala / odhalil šíji sklonil hlavu / smířen že v Brně to tak musí být“.

Snad nejsilnějším pocitem, na němž je Šrámkova sbírka vystavěna, je rozčarování. Autor konfrontuje své někdejší ideály s realitou, jako životní praktik se snaží tradiční básnické rekvizity poměřovat konkrétní životní zkušeností, před níž však jen málokdy obstojí. Útěchu nenachází ani v krajině, ani ve vzpomínkách, ani v rozhovoru s Bohem: „tak se znovu ptám: kde jsi? / ukrytý pod ruměncem mého studu / nahnilá dřeva v močálech učíš světélkovat? / mezi kameny v horách rozhodl ses opršet až k jádru? // ozvi se“. Jsou to stručné zápisky proher, po nichž nepřichází katarze. Lyrický subjekt se musí vyrovnávat se stárnutím a poznáním, že už není takový bourák a bezstarostný bohém, za jakého se kdysi pokládal. Erotika už také není bujná a hravá, ale jen další „kus života těžkého“: „Nahota a Nedůvěra / sudičky stojí v hlavách postele / bezbarvou masku na zvědavém ksichtu“.

Odtud zřejmě pochází i motiv sovy, která je tradičním symbolem moudrosti, ale co o ní vlastně víme? Není to vlastně tvor spíše zákeřný a zlověstný? A také noc, která nás v mládí tolik lákala jako dobrodružnější alternativa dne, nám už mnohdy ukázala svoji nelítostnou tvář. Ve Šrámkově sbírce je svět až příliš prodchnutý entropií, nenacházíme pevný bod, abychom pohnuli vesmírem – a také už ani nevíme, jestli bychom to vůbec chtěli a dokázali. Převažuje volný verš, rým se objevuje jen sporadicky, hlavně jako pointa básně. Osobní vyznání, jejichž otevřenost se místy dostává až na hranici srozumitelnosti, se prolínají s postřehy až drasticky přímočarými: „slunce si rovná prsty o horizont / mráz se vydal na lup / ale s uskřinutou kýlou kulhá / vítr dostal záchvat kašle / břízky se ohnuly“. Básník odmítá neradostnou skutečnost lyricky okecávat, ale přesto kniha nepůsobí zcela bezútěšně: je v ní cítit snaha přijmout svůj úděl a po Sisyfově vzoru se dál pouštět i do prohraných bitev.

Sbírku šťastně doplňují ilustrace Františka Hubatky: na rozdíl od běžné praxe při vydávání poezie se tentokrát nešetřilo na prostoru ani na barvě a výtvarný doprovod podtrhuje náladu textu: je expresivní, místy až groteskně absurdní (snad může připomenout styl Aléna Diviše), ale není to jen artistní póza, je za tím cítit zkušenost se životem, který bývá často komplikovanější, než by nám bylo příjemné – ale právě v tom je výzva pro umělce, kterou Šrámek i Hubatka dokáží přijímat s furiantským gestem hodným uznání.

Odkaz na recenzi: Kulturní-noviny.cz