Kolem nás hučí bóra – recenze knihy Kraj/ky Pagu od Michaela Alexy

Druhá sbírka mladého básníka Radka Štěpánka rozvíjí autorův smysl pro religiozitu krajiny a znovu se ptá na umístění člověka ve struktuře našeho světa. Výjimečný pozorovatelský talent a trpělivost při ohledávání okolí – které je v Krajkách Pagu poměrně jednoznačně určené – dávají vzniknout básním, jež jsou neprávem opomíjeným osvěžením současné české lyriky.

MICHAEL ALEXA

První sbírka Radka Štěpánka (narozen 1986 v Prachaticích, studoval v Brně, dnes žije v Netolicích) jménem Soudný potok, která vyšla v roce 2010 v edici Srdeční výdej Masarykovy univerzity (stejně jako recenzované Krajky Pagu), se dočkala překvapivě malé mediální pozornosti. Básník a kritik Jakub Řehák Štěpánkův debut dokonce odmítl jako „příliš hladce splývavý“ (byť mu neupřel jistý um a poučenost). Autorovy básně jsou skutečně vzácně „pozitivní“, jsou to vlastně meditativní ódy na konkrétní místa či osoby, na svět sám a na možnost v něm určitou dobu pobýt. Štěpánek se ve svých vnitřních oslavách vnějšku obrací k hlubším principům, jeho pozorovatelské básně nejsou prosty zamyšlení, touhy prohlédnout svrchní vrstvu věcí a uzřít jejich podstatu. Ve druhé sbírce se poněkud idylická religiozita krajiny rozvíjí na krajinné drama, a to patrně pod vlivem milované četby a cestování.

Drama krajiny ostrova Pag

Při troše zjednodušení bychom mohli tvrdit, že se dosud u Štěpánka vyskytoval trojí typ básní. Vedle dominantních přírodně-filozofujích básní, v nichž se možná autor inspiroval u starých asijských básníků (topos nevědoucího básníka, který se táže moudrého drobného tvora na pravdu o světě, ozvuky haiku…), to byly básně s ohniskem v motivu vody (jakožto krajinného elementu i mírně abstrahovaného univerzálního principu) a básně prudce tematizující drahý domov. Je zajímavé, že se tyto tři způsoby chápání světa prolínaly jen zřídka (a tak bychom je mohli vnímat jako projev jakési stylizace).Tyto tři roviny se v Krajkách Pagu propojily v nové, odlišné poetice, která potom vystupuje jako kompaktní celek.

Jedna z básní sbírky byla připsána Andrianě Škuncové, mimořádné chorvatské spisovatelce a fotografce, která byla dosud českému čtenáři představena pouze souborem lyrických próz Zvon ve studni: novaljský světlopis (Fori Prague, Praha 2009). Právě setkání s její poetikou Štěpánek nepochybně vděčí za markantní rozvinutí poetiky vlastní. Pag, básnířčino rodiště, prosvítá jako prazvláštní fenomén už ve Štěpánkově prvotině, v Krajkách už máme co do činění s jakýmsi básnickým cestopisem. Drtivá většina básní je obtěžkána místními reáliemi (Sveti Vid, Metajna, Stogaj, Novalja, Pažský most…), především jde ale o posun vnitřní, o uhranutí zmíněným dramatem krajiny. Štěpánek po Škuncové podědil některé motivy (bóra, poprašek…); je mnohem expresivnější a „hovornější“ než dříve: „Trhliny v kamení prorůstají mými sny“, „Kolem nás hučí bóra. / Vrha se střemhlav z útesů, proletí trním / a přes rozervané kamenné pláně“, „země prýští z puklin skal“… Skácelovské ticho v paradoxních obrazech (v prvotině časté) ustupuje „čistému“ halasu větru, příboje či cikád; mohutné duby pokrouceným cypřišům, hladiny řek a potoků hladině moří.

Štěpánek je obzvlášť silný v obrazném prolínání těla a krajiny. Ať už v básních s milostnou tematikou („Spíš nahá, bílé prostěradlo / modeluje tvou středomořskou krajinu“) či jako „obliny ostrova“; časté jsou rovněž jizvy, rány: „I vítr mě konejší / jako kus vápence: / pečlivě do každé rány / ukládá krystal soli.“

Být doma

Jedním z nejzřetelnějších rysů Štěpánkovy poetiky je nápadné využití exotismů; ne ovšem ve smyslu zahraničních míst (což se plně ukazuje až v Krajkách Pagu), ale spíš vzácných slov, která strhují svojí neotřelostí. Pro autora-rybáře budou verše jako „Sardinky, palamidy, / ostnaté ropušnice a pražmy“ budou všednější než pro laika; jeho poezie je ovšem bohatá na smokvoně a cypřiše, objevuje se však i mořská tráva, vrány šedivky atd. Básník Radek Štěpánek umí ve svých exotických básních dokonale být doma.

V jeho básních je člověk totožný s přírodou – přinejmenším ve smyslu bytostné spjatosti s milovaným místem. Dedikace poukazují na Andrianu Škuncovou či Robinsona Jefferse jako možné mistry. U sečtělého Štěpánka bychom se snad mohli dohadovat i souvislosti s nedávno přeloženou Irkou Vonou Groarke. Přesto je básníkem svébytným, s pevným a čitelným rukopisem, který svýma ohleduplnýma, „ekologickýma“ očima vidí svět takový, jaký by měl být.

Autor je polonista. Recenze vyšla původně v A2, číslo 12, 2014.

Radek Štěpánek: Krajky Pagu. Masarykova univerzita, Brno 2013, 64 stran.